Historie nejslavnějšího světového závodu rychlostních hydroplánů Schneiderův pohár zaznamenala pouze jedno vítězství francouzského závodníka, a to hned v prvním ročníku 1913. Po první světové válce Francouzi získali hned několik absolutních světových rychlostních rekordů hlavně s pozemními letouny firmy Nieuport, jak dvouplošným N-D 29-C-1 a pak především s jednoplošným typem, který měl stejný trup, motor a kormidla jako onen dvouplošník a je uváděn jako Sesquiplane. Samozřejmě že byla snaha tento rekordní pozemní letoun upravit i jako plovákový pro soutěže o Schneiderův pohár viz. David Mondey: The Schneider Trophy. Odtud pochází i třípohled projektovaného letounu. Je pravděpodobné, že tento byl posazen na plováky, snad i testován na Seině, ale soutěže v Monaku a následně Schneiderova poháru n letech 1920, 1921 se nezúčastnil, protože termíny kolidovaly s obhajobou vítězství v soutěži pozemních typů, především obhajoba vítězsrví v Coupe Deutsch a vylepšování absolutního sychlostního rekordi pozemních letounů známým Sadi Lecointe. Tomu také podle některých zdrojů (David Mondey: The Schneider Trophy) tento letoun posadili na plováky a přihlásili do Schneiderova poháru, ale nakonec do Itálie Francouzi přijeli s dvouplošným Nieuportem 29 C1. Od Sesquiplane na plovácích již řadu let marně sháním nějakou fotku. Na můj dotaz do Muzea Letectví a kosmonaultiky Le Boutget (v anglčtině) mi vůbec neodpověděli. Znovu napsaný ve francouzštině byl vyřízen tím, že příslušný pracovník je na dovolené, prý musím počkat a tak čekám již druhý rok.
Takže nakonec jen podle onoho třípohledu jsem zhotovil model – maketu s gumovým pohonem ve velikosti peanut (o rozpětí 33″ = 330 mm). Ta je velmi stabilní a hezky létá, má šanci se prosadit v soutěžích FLY OFF Schneiderův pohár, která se koná 2x ročně jako součást soutěží minimaket a old-timerů konaných v Brně. Zde soutěží minimakety letounů připravovaných právě pro S.P. včetně jejich projektů. Protože je možné na google obrázky najít fotky kitu pozemní rekordní verze Sesquiplane 1921, postavené z plastové stavebnice (kit), tak by bylo zajímavé, pokud vedle bude i fotka peanuta jeho plovákové verze. Jenže tu tam nemohu dát já, to si prý může vybrat jen google z jiných stránek, které mají větší sledovanost. To byl hlavní důvod, proč jsem si založil tyto stránky.
Třípohled a minimaketa M-oř (peanut) N.D. Sesquiplane Hydro
FLY OFF Schneider Trophy fotky z brněnských soutěží
První soutěž FLY OFF Schneiderova poháru : Vítěz Petr Mikulášek s Borel 1912. Můj Borel 1913 a Pavel Vysočan s REP 1913
Další ročník: pořadí mezi Borely se vyměnilo, Jan Sekera s P.1, Jirka Doležel S.M.65, Toník Křivka s Tabloitem
Typ Pegna Pc. 7 je velmi zajímavý a létavý
Nádherný Alferyho Curtiss postavený jako peanut vyhrál jednu soutěž FLY OFF
Dvacetinka Tabloit Toníka Křivky vyhrála jednu soutěž FLY OFF
Můj Morane Garros hydro 1913 byl velmi úspěšný v soutěžích dvacetinek
Moje dvacetinka Sopitwith RAINBOW na vodě Medláneckého rybníka
BV-min Depperdusin Adama Jakeše výborně létá a také vyhrál jednu soutěž FLY OFF
Má dvacetinka Bernard HV 220 vítěz mnoha soutěží FLY OFF
Nádherně létající Pegna Pc.1 Dušana Garby byla ve FLY OFF druhá o necelou 1 s.
Ján Kuchta s výborně létajícím peanutem Supermarine S.4
Moje peanuty hydroplánů Macchi M.39, M.67 a M.72
Peanuta American Mercury jsem stavěl 2x. Ten první létal výborně, ale skončil na špici třešně ve výšce 15m a nešel sundat. Ten druhý viz foto byl těžší a trochu jankovitý.
Také projekt Pegna P.5 jsem stavěl 2x. Ten první při soutěži zalétl do kukuřice a nenašel se.
Druhý čeká na další soutěže, foto je ze zalétávání na plácku mezi paneláky.
Peanuty první American Mercury, druhý Supermarine S.4
Výškový stíhací MESSERSCHMITT Bf-109 H1
O tomto letounu sice existuje spousta informací, včetně popisu několika variant, typů motorů a různých způsobů krátkodobého zvýšení výkonů, několika úprav rozpětí křídla a zvětšení kormidel, výkonů, technických dat a třípohledých pohledů (základní informace najdete i v Encyklopedii stíhacích letounů). Prolémem však jsou fotky tohoto typu. Je pravda, že na internetu najdete spoustu barevných fotografií různých variant. Většinou se však jedná o fotky plastikových kitů. Pak existuje pár pěkných fotek zdánlivě skutečných letounů verze Bf-109 H-0, ale bližší zkoumání vede k závěru, že se tentokrát jedná o vemi zdařilé fotky kitů. Takže minimaketář stavitel dvacetinky měl dříve dlouho pouze černobílou fotku z Muzea ve Mnichově a popisy barvy standard stíhacích letounů posledních verzí Bf-109 G a K. Ty byly z velmi nevýrazných barevých skvrn zeleno šedé a hnědo fialové na vrchu a bocích a světle modré na spodních plochách. Tak byla barevně provedena i moje dvacetinka z roku 2012, která pak zvítězila na mezinárodní soutěži OPENSCALE téhož roku, když jako jediná odlétla své maximum jak z ruky, tak i po startu ze země. Pak je popis Piera Clostermanna v jeho knize Velký cirkus, v kapitole Souboj ve stratosféře uvádí, že ten německý letoun byl celý šedostříbrný, bez kamufláže a státního označení (ano, takto to bývalo u německých prototypů). Až později se ve francouzském magazínu AERO Journal objevil hezký, pestřejší bokorys letounu Bf-109 H1, který startoval z francouzských letišť k průzkumným letům nad Anglií. Jsem přesvědčený, že se jedná o mimořádně vhodný typ, který si jistě zaslouží postavit v tomto novém líbivějším kabátě.
Bf-109H vzniklá úpravou z Bf-109G vložením centrálního křídlového panelu
Pak zde máme hned několik variant, které jsou asi dost volnou fantazií ilustrátora plastikových stavebnic
Asi vůbec nejblíže realitě a černobílé fotce z Mnichovského musea je toto barevné provedení, které najdeme na googlu a jež bylo předlohou pro moji dvacerinku
Existuje záznam o jednom konkrétním Bf 109H-1, Werknummer 110073, který byl v květnu 1944 přeměněn na fotoprůzkumný letoun skupinou Luftwaffe dálkového průzkumu, Fernaufklärungsgruppe 123, v květnu 1944 a létal bezprostředně po invazi. Normandie s jednou misí znamenal skenování celého francouzského pobřeží od Cherbourgu po Ouistreham z výšky asi 15 km (49 200 stop), což se ukázalo být těsně za dosažitelnou stropní hranicí vybraného letadla.[95]
Mé dvacetinky Messerschmitt Bf-109 H1 a Ki-84 FRANK
Moje dvacetinka Messerschmitt Bf-109H1 – vítěz soutěže se samými letovými maximy.
Stíhací letouny letouny ARSENAL VG-30 až VG-39
Na jedné straně představovaly ve své době nejvýkonnější ze všech letounů poháněných motorem Hispano Suiza, na straně druhé však přišly pozdě, na frontě byla nasazena pouze jedna letka VG-33, která zřejmě do bojů téměř nezasáhla. Je pravdou, že kvalitně provedená dřevěná konstrukce (v tomto případě překližka potahu měla ještě vnější tenkou vrstvu z lehkého kovu) umožňuje dosáhnout hladší povrch, menší odpor a vyšší rychlost mež kovová konstrukce. V předvečer války byl ve světě hlad po kvalitních stíhacích letounech a ve Francii byly obavy z nedostatku hliníkových slitin. Také proto byla zvolena dřevěná konstrukce, avšak ukázalo se, že zajistit kvalitní dřevo i přes pokusy o dovoz z Anglie, Kanady a Rumunska, je ještě větší problém. Podobné to bylo i s výkonými leteckými motory, nedostatek domácích HS 12Y-31 a především jejich výkonnšjších verzí proto vedl ke vzniku typu Arsenal VG-32 s americkým motorem Allison V-1710-C15 s maximálním výkonem 1 150 k. Michelin dostal objednávku na výrobu 400 ks. Prototyp letounu vznikl použitím již hotového draku letounu VG-33-05 a při osazení americkým motorem (místo HS 860k) byl trup prodloužen o 0,48 m, výzbroj byla 2 kanony 20 mm a 4 kulomety 7,5 mm. Pokud VG-35 s motorem HS 1000 k dosahoval maximální rychlost 590 km/h, pak lze předpokládat, že VG-32 by měl mít maximální rychlost těsně nad 600 km/h, jenže než začaly letouvé zkoušky ve Villacoublay, tak letiště obsadili Němci, ti pak VG-32 spolu s dalšími dvěma novými, ještě nezalétanými VG-33-C1 převezli k letovým zkouškám do Rellichu. Později (dle polských zdrojů) byl VG-32 vrácen do Francie a protože nebyla šance na větší dodávku motorů Allison z USA, tak na letoun byl zpětně namontován motor HS a označen jako VG-33 C1 (07), který je zachycen na fotu jako druhý za VG-33 C1 (6).
Zajímavé je, že nejvíce informací lze získat z polských zdrojů. Několik Poláků na Arsenalech VG-33 létalo v jediné letce, která byla na frontu nasazena. Avšak nejsou popsány žádné výsledky střetnutí s německými letouny. Zde fotka ukazuje dva letouny Arsenal VG-33 C1 pořadových čísel (06) a (07). Právě na tom druhém (07) měl létět polský pilot Zumpach. Je otázkou, kdy byla ta fotka pořízena, zda ještě před zamontováním amerického motoru, nebo až po navrácení z Rellichu zpět do Francie a zpětném zamontování motoru HS.
Předprototyp německého stíhacího letounu Fokker V.29
Poslední soutěže nových stíhacích letounů před koncem WWI se také zúčastnily Fokkerovy prototypy jednoplošníků V-27 a V.29, vycházející z D-VII a D-VIII. Vznik předprototypu V.29 je zajímavý tím, že Fokker prostě nechal odmontovat ze svého D-VII spodní křídlo a vznikl tak nový jednoplošník a menší plochou a sníženým odporem, takže měl vyšší maximální rychlost, ale také se poněkud zvýšila i ta přistávající. Nový prototyp V.29 tak dostal nové křídlo s překližkovým potahem konstrukčně podobné s D- VIII, ale s větším rozpětím. Od tohoto letounu můžeme najít 2 různé originální fotografie. i jejich novou kolorovanou verzi, nejméně 2 různé 3 pohledy lišící se tvarem VOP jednou původní z D-VII, podruhé tvarově podobné D-VIII a tomu odpovídajíci malůvky u stavebnice kitu. Co to znamená pro modeláře, stavitele minimaket? Je třeba brát do úvahy pravidla Dvacetinek m 1/20, která omezují maximální průměr vrtule na 35% z rozpětí křídla, kdežto u peanutů M-oř není vrtule omezena, může tedy být větší a nodel dosahovat delší časy. První dvacetinka V.29 ze sedmdesátých let měla kormidla jako D-VII, byla velmi stabilní a na Trnavské WWI s ní létal desetiletý Johan Gross. Moje nová V-29, má VOP poplanou výkresu a kitu, tedy dle D-VIII s menší plochou, z počátku byly problémy se zalétáváním, nešel sladit motorový let s klouzavým, který přecházel do pravé štůrc spirály (podobné to bylo i u V.27), teprve po zvětšení úhlu seřízení a posunutí těžiště dopředu (zkrácením svazku) se problém vyřešil.
Nová dvacetinka V.29 má VOP ve tvaru D-VIII jak ukazují jiné 3 pohledy a také obrázek kitu
Naopak pro M-oř bude vhodnější předlohou předprototyp V.29 a menší štíhlostí, vetší hloubkou křídla a lepším Re, což s velkou vrtulí umožní delší letové časy.
Předprototyp V.29 vznikl odstraněním spodního křídla i D-VII
Stavební výkres minimakety předprototypu Fokkera V.29 po odstranění spodního křídla z D-VII
Fokker V.29
V.27
V.29
Původní výkres dvacetinky V.29
Eva Koutná a s původní dvacetinkou Fokker V.29 počátkem sedmdesátých let
A nejpravděpodobnější podoba V.29, jak je na 3 pohledu na internetu (Felda)
Fokker D-VII bez spodního křídla v muzeu v Mnichově
Modely letadel s gumovým pohonem 